I. část: Od ústní dutiny po konec tenkého střeva
Koňovití mají mezi býložravci poněkud netypickou pozici, zoologové je řadí mezi lichokopytníky. My se ale budeme dívat do trávicího traktu a tak si ke koním připodobníme ještě zajícovce, nejraději králíky. Je tu sice malý rozdíl ve velikosti, ale když utečou, chytají se stejně špatně… Co je ale spojuje doopravdy, je mimořádná citlivost trávicího traktu, hlavně střev. A králík má ještě jednu výhodu: požírá své vlastní bobky, které poprvé prošly slepým střevem. Tím pošle do trávicího traktu vše, co vytvořila jeho mikroflóra: vitamíny, enzymy, vápník a fosfor uvolněný z fytátové vazby a velmi kvalitní bílkovinnou hmotu těl mikroflóry. Teprve druhé generace bobků se zbavuje definitivně. Přežvýkavci na tom jsou ještě lépe. V předžaludcích si všechno zfermentují a tenké střevo, místo, kde se živiny vstřebají (resorbují) nejlépe, dostane všechno včetně kvalitní živočišní bílkoviny (těl mikroflóry) beze ztrát a v pořádku. Jen koňovití marnotratně odhazují doslova ušlechtilé produkty mikrobiálního trávení. Tak jim to ve výživě musíme trochu vynahradit, protože travnaté stepi a savany, na kterých se jim v třetihorách a později tak báječně dařilo, už existují ve zcela jiné podobě. Dnešní plochy pro koně, kterým u nás říkáme louky a pastviny, mají jen zlomek původní živinové i biologické hodnoty, o botanické bohatosti porostů nemluvě.
Příjem potravy začíná pysky a jazykem, což souvisí s chuťovým tříděním. Mohutné stoličky se širokými plochami a lištami tvrdé skloviny rozmělní krmivo na malé kousky. Se žvýkáním a rozmělněním souvisí potřebný čas: 1 kg ovsa nebo krmné směsi trvá cca 10 minut, na seno nebo slámu je třeba 40 – 50 minut. Šťavnaté krmivo přijímá kůň spontánněji, ale pokud budeme koni krmit příliš krátkou řezanku (mladého porostu), bude si žvýkání usnadňovat a polykat i větší kousky. Vzniká tak nezanedbatelné riziko zácpy. Tlak a intenzita žvýkání uvolňuje ze zeleného krmiva šťávy a v nich rozpuštěné živiny. To znamená, že tyto živiny přicházejí do žaludku a tenkého střeva v ideálně využitelné formě. Mohou být vstřebány už v tenkém střevě a to je ideální, rychlý a bezztrátový způsob. Proto pastva koni velice prospívá: vždyť je to způsob výživy, který stál u vývoje koně a vydržel mu cca 3 miliony let.
V dutině ústní je potrava mohutně prosliněna. Sliny koně neobsahují žádné enzymy, pouze minerální látky a hlavně sodu (bikarbonát), aby byl neutralizován kyselý obsah počáteční části žaludku. Zbytek zelené hmoty, tedy vláknina a méně rozpustné části procházejí jícnem do žaludku. I tady mají koně svou zvláštnost. Žaludek má dvě části podle typu sliznice. Potrava přichází do slepého vaku bez obvyklé žaludeční funkční sliznice. Zde probíhá rozklad lehce stravitelných cukrů, škrobů a bílkovin prostřednictvím enzymů přirozeně obsažených v potravě a mikrobů přítomných v této části žaludku. A hned tady je pro koně první velmi nebezpečné místo. Pokud se do žaludku dostane bez dřívějšího návyku potrava s vysokým množstvím snadno a rychle rozložitelných cukrů a také bílkovin, mikroby ji začnou rozkládat za vzniku kyseliny mléčné a značného množství plynů, oxidu uhličitého nebo i toxického čpavku jako produktu rozkladu bílkovin. Nebo může dojít k rozkladu mladé, zapařené zelené hmoty za spolupůsobení mikroflóry i už zmíněných enzymů v ní obsažených. V tom spočívá nejznámější dietetická příhoda nazývanáu koní jako kolikové stavy. Pokud je vše v pořádku, potrava se posune do žláznaté části žaludku. Tam bakterie podstatně omezí působení skutečných žaludečních šťáv, které jsou kontrakcemi žaludku promíchány s celým obsahem. I tento proces si žádá svoje: množství trávicích šťáv může být nedostatečné, pokud byl kůň vystaven nadměrné námaze nebo neměl po práci ke zpracování potravy dostatek klidu, pokud potravu přijal rychle nebo jí byl nadbytek. Všechny tyto chyby znamenají, že do střev přichází nedostatečně připravená potrava. V žaludku převládne mikrobiální trávení nad enzymatickým a opět vznikají plyny, které mohou přivodit koliky.
V tenkém střevu je potrava posunována a dále promíchávána peristaltikou jeho svalové vrstvy. Do tráveniny se ze slinivky (pankreatu) dostává pankreatická šťáva s obsahem enzymů. Trypsinu (rozklad bílkovin), amylázy (škrobu) a lipázy (tuku). A opět: protože kůň ve svém přirozeném vývoji a životě přijímal zelenou čerstvou píci, měl k dispozici snadno rozložitelné cukry i bílkoviny. Proto na rozdíl od jiných zvířat má k dispozici jen nízké množství těchto enzymů. Také nemá žlučník a žluč je průběžně a kupodivu, v nemalém množství vylučována z jater přímo do dvanáctníku. To znamená, že po návyku koně velmi dobře snáší a využívají krmné oleje. Připomeňme si ještě možné nebezpečí trávení škrobu a cukrů až po počátek tlustého střeva. Při jejich nadbytku může dojít k problémům v první části žaludku, vzniká kyselina mléčná a plyny. Pokud nadbytečný rozklad pokračuje i v tenkém střevě, opět se tvoří kyselina mléčná a plyny. Plyny znamenají tlaky a koliky. Kyselina mléčná narušuje okyselením střevní prostředí, které má být zásadité. Tím se snižuje účinnost enzymatického trávení. Kyselina mléčná ve větším množství poškodí (doslova popálí) sliznici. Tím ochromí receptory ovládající peristaltiku a zhorší proces vstřebávání rozložených živin. A do tlustého střeva pokračuje trávenina, která může způsobit další potíže. Pokud je vše v pořádku, trávicí enzymy rozloží část bílkovin i škrobů na dostatečně malé částice. Škroby na jednoduché cukry, bílkoviny na aminokyseliny. Teprve ty mohou proniknout přes sliznici a stěnu vlásečnic do krevního oběhu. Zrno škrobu i molekula bílkoviny je na průchod sliznicí střev a hlavně stěnou vlásečnice příliš velká. V počáteční části tenkého střeva také dochází k aktivnímu vstřebávání minerálních látek. A zase: minerální látky, buď rozpuštěné v rostlinných šťávách, nebo ionizované kyselinou chlorovodíkovou se tak s minimálně možnými ztrátami dostanou do metabolizmu. Tak si to koně zařídili během svého vývoje.