Kůň o váze 500 kg má v těle zhruba 7–8 kg vápníku a 3–4 kg fosforu. Převážná většina vápníku, téměř 99 %, je uložena v kostře. Zbývající 1 % se pohybuje v krvi a podílí se na přenosu vzruchů mezi nervovými buňkami, krevní srážlivosti, hojení ran a činnosti všech svalů a to i srdečního. Také fosfor je uložen většinou v kostře (87 %), 10 % ve svalech, 1 % v nervové tkáni a zbytek se pohybuje v krvi. Fosfor má v organizmu funkci, která je pro majitele sportovních koní nanejvýš důležitá. Je nepostradatelnou součástí látek (adenosinfosfáty), které mění chemickou energii na energii mechanickou neboli svalovou práci.
Kost na nás dělá dojem čehosi pevného, neměnného. Ale nic není tak vzdáleno pravdě. Struktura kosti je uzpůsobena tak, aby vápník z kostní tkáně odcházel a zase se do ní vracel. Je to jednak rezerva vápníku pro potřeby látkové výměny, jednak se kost během růstu a pracovní zátěže mění a přestavuje, hlavně její trámčina.
Vápník a fosfor je v organizmu v poměru 2 : 1. To je hodně podstatné a přísun obou prvků by měl vždy být v tomto poměru. Během věku a také podle momentálního stádia reprodukce a pracovní zátěže se potřeba i poměr obou prvků stále mírně mění. Musíme myslet i na to, že ne všechen vápník či fosfor, který je obsažen v krmivech, přejde do organizmu k využití. Co nejlepší využití vápníku, fosforu a vlastně všech živin spočívá v tom, aby se dostaly na správné místo v trávicím traktu ve správné formě. To je výsledek vývoje druhu, který probíhal v původním prostředí a jeho potravních zdrojů. Jako u většiny savců se vápník a fosfor vstřebává nejlépe v okolí dvanáctníku (duodena), v počáteční části tenkého střeva navazující na žaludek a v horních oddílech tenkého střeva. Dále pak, ale s podstatně menší účinností, v tlustém střevě.
Hlavním a nejlépe využitelným zdrojem vápníku a částečně fosforu je zelená píce a seno. Ze šťavnatého mladého porostu se při žvýkání vytlačí šťávy a jejich obsah, včetně organických vápenných solí je v okolí dvanáctníku snadno a rychle vstřebán. Pokud má kůň dostatek času a klid při příjmu sena, důkladně jej rozžvýká a prosliní (na příjem 1 kg sena kůň potřebuje cca 45 minut), platí o vápníku ze sena totéž? To je situace koní, kteří jsou v hobby režimu a jejich krmná dávka pozůstává převážně z objemných krmiv (40 - 50 kg zelené hmoty na pastvě, 10 - 12 kg sena ve stáji).
S využitelností ostatních zdrojů vápníku i fosforu je to u koní
díky domestikaci a změně krmení trochu komplikované!
V čem tato komplikace spočívá?
Žaludek koně má funkční sliznici na cca polovině svého povrchu a potrava jím prochází relativně rychle. Také produkci trávicích šťáv a kyseliny chlorovodíkové má v porovnání s jinými savci kůň nižší. Pokud je vápník z krmiva v nesnadno rozložitelné a vstřebatelné formě, neuvolní se a nemůže být vstřebán v horní části tenkého střeva. Obiloviny jsou významným zdrojem fosforu, obsahuji také vápník, hořčík a část mikroprvků. Tyto prvky jsou uloženy ve velmi stabilní, tzv. fytátové vazbě, která se neuvolní působením žaludečních enzymů, ale až ve slepém a tlustém střevě působením enzymů mikroflóry. (Kdo nevěří, ať se podívá na naše rybníky a přehrady. Rozvoj sinic umožňuje mimo jiné fosfor, který nevyužitý prošel trávicím traktem člověka nebo hospodářských zvířat bez mikrobiálního trávení). Sliznice slepého a tlustého střeva je schopna propustit uvolněné makro i mikroprvky do krevního oběhu (síť vlásečnic ve stěně střeva), avšak s menší účinností, než v horní části tenkého střeva. To také souvisí s tím, kolik objemného krmiva kůň dostává. Ve vysoké tréninkové zátěži se krmí více koncentrovaných krmiv a méně objemu. Tím se situace s uvolněním a celkovým využitím minerálií značně komplikuje.
Krmné směsi a minerální doplňky obsahují vápník nejčastěji ve formě uhličitanu vápenatého. To je ve vodě nerozpustný nerost. Je ale snadno rozložitelný v kyselém prostředí. Přijde-li do styku s kyselinou chlorovodíkovou v žaludku (v půdách s kyselinou uhličitou), uvolní se vápníkový iont (nebo se převede na dobře rozpustný chlorid vápenatý). Říkáme, že se vápník ionizuje a jen ionizovaný je schopen vstřebání v zásaditém prostředí střev. Pokud se zmíněný uhličitan vápenatý v žaludku nestihne dostatečně ionizovat, prochází celou další trasou střev pro organizmus zcela bez užitku. Uhličitan vápenatý, který je používán jako zdroj vápníku v levných krmných směsích a minerálních doplňcích, je proto jako zdroj vápníku nespolehlivý.
Situaci zčásti zachraňuje další minerální zdroj, monokalciumfosfát. Je to základní zdroj fosforu a také vápníku. Vápník i fosfor se z něj uvolňuje relativně snadno. Sůl kalciumfosfát je velmi dobře resorbovatelná střevní sliznicí, ale čím více vápníku její varianty obsahují (tedy di-kalciumfosfát, tri- a tetra-), tím je resorpce horší.
Ideální, a to zejména v krmných doplňcích a směsích pro koně ve střední a vysoké tréninkové zátěži je doplněk organicky vázaného vápníku. V humánní a veterinární medicíně se závažné problémy s nedostatkem vápníku řeší laktátem nebo citrátem vápenatým. Vápník v této formě je rychle a plně vstřebán a ihned organizmem využit. Vzhledem k vysoké ceně těchto látek je zařazení do krmiv nevhodné. Prakticky stejně dobře využitelný a za dobře přijatelnou cenu je v krmivářské praxi používán mravenčan vápenatý.