Při výcviku si klademe otázku, do jaké míry můžeme koně zatěžovat a jaké mohou být následky, když budeme náročnější, než kůň snese. Je dobré vědět, jak a kterými vnitřními mechanizmy se kůň vyrovnává s tréninkovou zátěží. Jistě si uvědomujeme, že výkonnost koně je dána jeho genetickými předpoklady a výkonnostní kapacitou jeho organizmu. Tyto dva vlivy dále rozvíjíme působením vnějšího prostředí, tedy správnou metodikou tréninku, výživou, mikroklimatem ustájení i tréninkového prostředí, ošetřováním.
Základním modelem reakce koně na zátěž je stresová reakce. Víme, že pro adaptaci na tréninkovou zátěž nejsou vnitřní soustavy koně předem připraveny. K přestavbě orgánů a přizpůsobení jejich funkcí dochází postupně. Jen tak se reakce na zátěž mění na adaptaci neboli trvalý stav. Základní podmínkou je, aby fyzická zátěž koně byla dostatečně silná, působila dostatečně dlouhou dobu a byla pravidelně opakována. Výcvik koně je typickým procesem působení stresu a reakcí organizmu na něj.
- První fáze každého stresu je alarmová. První reakce organizmu na zátěž se uskuteční nervovou a hormonální soustavou. V počátku tréninku je to šok z narušení vnitřního prostředí organizmu, doprovázený podrážděním nervové soustavy a vyplavením hormonů nadledvin adrenalinu a noradrenalinu. Aby se co nejvíce snížilo narušení vnitřního prostředí, zvýší se plicní ventilace a srdeční činnost (tep a tlak). Tyto reakce jsou vždy větší, než je pro zvládnutí daného podnětu nutné. Po šoku organizmus reaguje antišokem, během kterého se reakce organizmu upravuje adekvátně k potřebám vlastního výkonu. Výkon koně se stává zátěžovým stresorem.
- Druhá fáze známá jako rezistence. Jestliže se zátěž stále a pravidelně opakuje, organizmus se vůči ní stává odolný. Na zatížení reaguje zmírněním narušení stálosti prostředí, snižuje se tedy i podráždění nervové i hormonální soustavy a rozvíjí se antišoková reakce. Vzniká tak adaptace na zátěž, trénovaný kůň si zvyká na stále větší stupeň narušování vnitřního prostředí, je schopen většího výkonu. Má-li být dosaženo co nejvyšší trénovanosti a výkonnosti koně, zvyšuje se intenzita, objem i frekvence tréninkových zátěží. Tím se stálost vnitřního prostředí koně dále narušuje a vyvolává vyšší stupeň adaptace – trénovanost a výkonnost. Každý kůň má však svou výkonnostní hranici. Při jejím dosažení se už dotýkáme další fáze stresu.
- Třetí fáze nebo-li vyčerpání. Paradoxem je, že tato fáze může nastat už v samém začátku tréninku, selžou-li v alarmové fázi regulační mechanizmy. Rizikovým faktorem je neúměrně vysoká zátěž. Může dojít k akutnímu vyčerpání organizmu (neboli tzv. schvácení) s následkem vážného celkového poškození nebo smrti z akutního selhání nadledvin. Jiným následkem může být přetrénování koně. Neadekvátní zátěž nebo nedostatečná doba na odpočinek a zotavení znamená, že akutní únava z výkonu přechází do únavy chronické. Ta se postupně sčítá a dochází k chronické únavě celého organizmu. Vnitřní příčinou je chronické selhání kůry nadledvin. Následuje porucha hormonálního řízení organizmu, což dále vede ke snížení odolnosti, poruchám v hospodaření s vodou a elektrolytickými prvky a degenerativním změnám ve většině tkání a orgánů.
- Úspěšná adaptace je čtvrtou fází stresu, nebo správněji žádoucí alternativou vůči fázi vyčerpání. Organizmus se od počátku změny přizpůsobuje jejímu průběhu. Nervové a hormonální řízení organizmu se přesně přizpůsobuje intenzitě a době zátěže zvýšením plicní ventilace, cirkulace krve, mobilizací energetických zdrojů i biochemických procesů k odbourání nežádoucích produktů (kyselina mléčná v játrech), činností ledvin, hospodaření s vodou a elektrolyty… Fyziologicky vedený trénink tedy reakci organizmu na změnu stále víc zmírňuje, protože na dané podněty vzniká adaptace = přizpůsobení = trénovanost orgánů a celého organizmu.
Trénink je modelovým příkladem adaptace organizmu na plánovitou a systematickou zátěž. Vztah mezi velikostí a intenzitou zátěže a růstem trénovanosti koně znamená výstup na vrchol, který si můžeme představit jako nevyšší bod křivky paraboly. Ten je hranicí maximálního fyziologického výkonu a zároveň na něm může začínat snadný přechod do patologického stavu – vyčerpání. Adaptace na trénink se nejvíc projevuje v systémech, které zajišťují přívod kyslíku, uvolňování energie a změny v aktivním i pasivním pohybovém systému. Adaptační mechanizmy vedou k funkční i morfologické přestavbě organizmu.
Nejlepším příkladem aktivní pohybový systém - kosterní svalstvo. Zvýšené funkční nároky vedou k jeho hypertrofii, tzn. že jeho síla roste zvětšováním objemu (morfologická hypertrofie) při zátěži s převahou síly a rychlosti, nebo se pouze zvětšuje jeho síla (funkční hypertrofie) při zátěži vytrvalostí a obratností. U obou typů se zvyšuje energetický potenciál i zásobení krví. Na pasivním pohybovém aparátu dochází k růstu průřezu i objemu kostí včetně vnitřní architektury, kosti zesilují v místech úponu vazů, šlach a vazů, které svou strukturou i objemem rovněž mění.
Velmi významné změny prodělává oběhová (kardiovaskulární) soustava, zejména při vytrvalostních disciplinách. Zvyšuje se objem hrudníku i aerobní kapacita plic, nastává hypertrofie a dilatace srdečního svalu, čímž se zvětšuje jeho objem (systolický i minutový) a zároveň se snižuje srdeční frekvence – srdce pracuje ekonomičtěji. Zvětšuje se počet cév, červených krvinek a množství hemoglobinu.
V centrálním nervovém systému vznikají nové reflexy, což činí pohyb rychlejší a ekonomičtější, vylepšuje se signalizace z čidel a receptorů. CNS zlepšuje koordinaci nervů, pohybového systému a vnitřních orgánů. Ve fázi odpočinku se zvyšují se anabolické děje, probíhá rychlejší obnova energetického potenciálu i regenerace opotřebených tkání. Hormonální (endokrinní) systém se posiluje hypertrofií a činností nadledvin, což umožňuje vyšší intenzitu pracovní látkové výměny živin i minerálních látek a vody.
Tréninkové podněty účinně zvyšují funkční kapacitu orgánů i jejich morfologické změny při vytrvalostních a obratnost (aerobních) výkonech, posiluje stabilitu prostředí (anaerobní výkony), zvyšuje se energetický potenciál a zlepšuje i zrychluje se regenerace opotřebených tkání. Jakákoliv pohybová zátěž koně vyvolá v organizmu stresovou reakci, která je podkladem pro vznik adaptace k této zátěži.
Text byl napsán s využitím a citacemi ze studijních skript Fyziologie zátěže, výcviku a tréninku koní, Prof. MVDr. Jaroslav Hanák, DrSc.